Trampská osada Minessota

Jasná, až polojasná obloha, vítr, poměrně teplo. Tak takové předpovědi hlásily rosničky už od úterních večerních hodin na víkend. Měl jsem mít zrovna volno, v pátek končit po ranní a v pondělí jít až na odpolední. Skoro tři dny krásnýho volna. To lákalo ven. Gastro-alkoholicko-observation zájezdy nejsou tak špatný, ale občas to chce změnu. Aplikovat jí na celý víkend není vůbec špatný nápad. Proto jsem rozhodil sítě, ve snaze vytáhnout někoho na čundr. Veškeré aktivity v tomto směru se však míjely účinkem, stále zřejměji to vypadalo, že mi zbudou dvě možnosti. Buď vyrazit někam na sólíčko čundr, nebo jednodenní výpravu po krásách vlasti české. Sedět doma a koukat z okna na sluncem zalitý den se mi fakt nechtělo. Dvojklik na patřičnou ikonu, zející na ploše tapety Widlí, zahájil můj sobotní program. Naskočil prohlížeč Opera, domeček mě poslal na Seznam a vzápětí se před mými zraky na dvaadvacítce monitoru rozprostřela turistická mapa. Upoutal mě nápis o zřícenině hradu Košťálov u Lovosic ...

Nakonec jsem skutečně neměl zůstat sám. Sotva jsem sdělil cíl mojí cesty synáčkovi, už se balil na cestu.

V sobotu ráno jsem sednul do auta a místo Ústeckýho kraje, zamířil do Kladna. Důvěrně známými silnicemi jsem prokličkoval do černoměsta, naložil potomka a vyrazil směrem severním. Abych ukojil militaristicky založeného ducha nás obou, první zastávkou byla pevnůstka s přilehlým areálem vojenské techniky ve Smečně. Smůla, bunkr zamčenej, na obrněnce jsme mohli koukat tak akorát přes plot. Cestou k Lovosicím jsme se ještě zastavili u mýho kamaráda z bývalý práce, juknout, jak se dědkovi v důchodu vlastně daří. Hujer nám pěkně přibral, takže chudej důchodce na hranici přežití z něj zjevně není

Když se z mlžného oparu v dáli vynořil Házmburk, napadla mě myšlenka zamířit tam. Ale táhnout se do toho kopce se nám oběma nechtělo, vrátil jsem se tedy k původnímu plánu. Auto jsme zanechali vedle cesty, asi kilák za Košťálovem. Odtud ten svah nahoru nebyl tak strašnej.

Výhled z hradu je fakt skvost !! Sice počásko nám nepřálo, foukal dost silnej vítr, ale stejně jsme skoro hoďku vysedávali na hradbách a kochali se scenérií pod námi.

Po cestě zpátky upoutal naší pozornost ještě hrádek Skalka, jehož jsme vzápětí poctili svojí návštěvou. I tady to stojí za to, škoda jen, že se nedá dostat dovnitř věže.

Do Kladna jsme dorazili navečer.

Neděle mi však zůstala volná, tak co s ní ? Opět jsem zapíchnul zrak do map a zvažoval, kam že se vlastně juknu. Severní Čechy si nechám zase na jindy, zaměřil jsem svojí pozornost na Křivoklátsko. Skanzen výroby uhlí a blízké doly, to zní dobře. A tak jsem se po poledni opět ocitl za volantem a nasměroval čumák auta k západu.

Jak už to bývá, zamčená brána mi jasně sdělila, že tady se dneska žádná prohlídka nekoná. Smutné.

Přesto jsem nevěšel hlavu a vydal se k dalším cílům. Tentokrát šlo o pár hlubinných dolů (kdysi hlubinných) v blízkém polesí.

"Deš na kešku?", ozvalo se mi za zády ve chvíli, kdy jsem parkoval u sjezdu na lesní cestu. "Je tam!"
Rodinka právě opouštěla nedaleké doly a radovala se z nálezu multi-pokladu. Vyrazil jsem po jejich stopách, prošel si pár dolů a zanedlouho držel poklad v ruce.

Poslední důl mi dal pěkně zabrat. Místní sice evidentně zákazovou značku, neopravňující vjetí do lesních prostor nikomu jinému než jeho správcům zjevně ignorovali, já bych s pražskou espézetkou však v případném setkání s rukou zákona moc šancí na laciné vyváznutí neměl a tak jsem raději zanechal auto u silnice. Čekalo mě hezkých pár kiláčků cesty. Důl Belšanka jsem nalezl poměrně snadno, horší to už bylo s druhým vstupem do štol výše ve svahu. Nevybaven ani kapkou zásobní pitné vody jsem musel svůj akční průzkumný rádius notně zkrátit a brzy jsem vyrazil na cestu zpátky. Toužebně očekávanou tekutinu jsem však dostal až na pumpě, u dálnice na Prahu.

Tak, toliko můj víkendový program ...